Farnost Poříčí nad Sázavou

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Ohlédnutí za Jiřím Pilátem

Email Tisk PDF

Dne 7. června 2007 zemřel jeden z pilířů naší farnosti, varhaník a sbormistr pan JIŘÍ PILÁT. Přinášíme zde vzpomínku jeho synovce Patera Tomáše Rouleho tak, jak zazněla na pohřbu a vzpomínku jeho přítele pana Jiřího Zichy.

Jiří se narodil 4.4. 1921 ve Lštění jako šesté z osmi dětí, měl tři bratry a čtyři sestry. Pokřtěn byl v tomto chrámě sv. Havla a chodil sem do Poříčí každý den do obecné školy. Potom pokračoval ve studiu 8 let na klasickém Arcibiskupském gymnáziu v Praze Bubenči. Už tehdy jeho zájem pohlcovala hudba, dá se říci, že více než studium. Lásku k hudbě získal od svého otce Josefa Piláta. Začal se učit od tatínka hrát na housle, potom přibylo harmonium, podobně jako v případě jeho ostatních sourozenců. Říkával, že opravdu ho hudba chytla v osmnácti letech na gymnáziu. Byl tehdy vybrán, a jak často vzpomínal, zazpíval si v Národním divadle jako člen sboru. Po maturitě pokračoval ve studiích v Praze na Obchodní akademii. V Praze zpíval ve sboru u prof. Křížkovského, se kterým jezdil po koncertech. Po válce vystřídal svého bratra Jaroslava ve vedení poříčského chrámového sboru jako regenschori a zároveň začal působit v Poříčí jako varhaník. Hrál také v Hrusicích, později v Mnichovicích a také, jak poznamenává jeho manželka Marie, úplně všude, kde bylo potřeba. Po návratu ze studií začal pracovat v Metazu Týnec jako úředník v investičním oddělení. Na pracovišti založil mužský sbor, se kterým vystupoval při podnikových oslavách. Práce ho těšila, často jezdil na služební cesty. V kolektivu pracovníků byl uznáván. Když něco v podniku nemohli sehnat, říkali: Pošleme tam Piláta, ten, když ho vyhodí dveřmi, vrátí se oknem, dokud nedosáhne toho, co je potřeba. V Týnci pracoval až do důchodu. Mimochodem díky angažmá ve sboru mu tzv. procházelo, že je praktikující katolík. Komunisté došli k tomu, že už ho nepředělají, a zlomili nad ním hůl. Vlastně byli rádi, že ho mají.


Podobně jako je tento havelský chrám svědkem všech jeho důležitých životních kroků, včetně toho dnešního, provázely ho celým životem varhany. I Jiřímu podobně jako jeho bratřím varhany učarovaly a určovaly běh jeho dalšího života. Byl členem rodu Pilátů, kteří jako varhaníci obhospodařovali a ještě obhospodařují bohoslužby v širokém okolí. Těžko spočítat, kolik lidí vyprovodil na věčnost hrou na varhany a zpěvem se svými příbuznými. Každý, kdo si zkusil, co to je to dělat varhaníka, ví, jaká je to řehole a povinnost, těžko se dá vynechat byť jediná neděle v roce. Věrnost Jiřího Piláta byla pověstná. "Až nebudu moci", říkal, "nechám toho." Celkem působil jako varhaník celých úctyhodných 62 let. Právě na kůru se poznal s Marií Schneibergovou, která zpívala v poříčském chrámu sborově i sóla. Nedávno Jiří našel ve svých záznamech, že mu slečna Schneibergovou stále ještě nevrátila noty k jednomu sopránovému partu. Znali se 15 let a 13. srpna v roce 1966, po dvouleté bližší známosti slavili svůj sňatek opět v tomto kostele sv. Havla. Přesný čas konání svatby byl přísně utajen, na oznámení nebylo řečeno, v kolik hodin se koná. Jiří měl obavu, aby novomanželům nevyvedl někdo z přátel nějaký žert, anebo aby oslavy nebyly příliš veselé. Jiřímu bylo 45 let a Marii 39. Loni spolu oslavili 40. výročí sňatku. Celou dobu bydleli v Poříčí v č. 3, které se stalo místem setkávání a nesčetných hudebních zkoušek, které často končily až dlouho v noci.


Jiří byl neúnavný v tom, jak byl schopen dávat dohromady hudebníky. Často s jeho souborem účinkovali profesionální umělci z předních hudebních těles naší země včetně hudebního skladatele F. X. Thuriho, Lumíra Hrmy, člena souboru národního orchestru, trumpetisty filharmonie Miroslava Keymara. Neustále lovil hudebníky. Každý, kdo měl pod paží futrál s houslemi, jím byl osloven. Když zavolal nějakému hudebníkovi pan Pilát, moc s ním nediskutoval. Zeptal se jen: "Jak dlouho hrajete? Co děláte tehdy a tehdy?" Když požádal pan Pilát, každý muzikant si udělal čas. O Jiřím se říkalo: "To je ten, co opisuje noty cestou ve vlaku." Ve vlaku si napsal noty a doma, kde to nedrncalo, k nim dodělával nožičky. Často s ním vystupoval také MgA. Jaroslav Konečný, hobojista ve Smetanově divadle. Ten se v době spolupráce s Jiřím sblížil s křesťanskou vírou. Jednou ho Jiří šel navštívit do divadla a bylo mu řečeno, že pan Konečný vstoupil do semináře. Dnes P. Jaroslav slouží jako vikář ve Zruči nad Sázavou, požehnaně působí také skrze své koncerty a dnes je zde mezi námi. S Havelským sborem v Poříčí pan Pilát objel chrámy celých Čech a Moravy. Co bylo opravdu pověstné byly jeho každoroční půlnoční mše Jana Jakuba Ryby. Provedl ji celkem padesátkrát, loni naposledy. V současné době se muzikanti dávají sami dohromady a říkají: "V tom se musí pokračovat, ta tradice nesmí skončit".


Byl milovníkem hudby Jana Dismase Zelenky z nedalekých Louňovic pod Blaníkem a řadu jeho skladeb vlastně pro nás objevil a poprvé provedl. Jezdil je ručně opisovat až do archivu v Drážďanech. Za ta léta nesmírně pracně opsal (v archivu totiž nesmíte kopírovat) nesmírný počet mší a oratorií. Říkával: "Dneska to každý okopíruje a má to hned. Já to všechno psal ručně". Čtyřikrát za rok nastudoval nový repertoir a provedl ho. Nechtěl, aby se nic opakovalo. "To už lidé slyšeli", říkal. O všech vystoupeních si vedl podrobné záznamy do čtyřdílné kroniky. Moc se o svém nitru a pocitech nesvěřoval. Pouze někdy při poslechu hudebního záznamu bylo slyšet, jak si libuje: "To je muzika, to je muzika." Hudba byla jeho záliba, kterou zároveň sloužil druhým lidem a k oslavě Boží. Tak je to také napsáno na varhanách v tomto chrámě: "Chvalte Boha hudbou a zpěvem". Kardinál František Tomášek v r. 1967 zapsal do jejich kroniky: "Zpěvem k srdci a srdcem k Bohu." 30.6. 1968 jeho soubor účinkoval na primiční mši pozdějšího pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka.


A zde je jedna myšlenka, kterou bychom si mohli z dnešního setkání odnést: Jiří Pilát svůj život věnoval hudbě, kterou chápal jako oslavu a chválu Boží, což je velmi vznešený způsob modlitby. Říká se, že kdo zpívá Bohu, dvakrát se modlí. Vzpomeňme si na chvíle, kdy se modlíme my: Z velké většiny se na Boha obracíme s tím, že bychom něco potřebovali. Často velmi naléháme, prosíme, dobýváme se Jeho pozornosti, ať už je to v záležitostech našich nebo druhých lidí, nebo ohledně chodu tohoto světa vůbec. Velmi často, když věc, za niž jsme se modlili, dobře dopadne, skoro ani nepoděkujeme, anebo to rozhodně nebývá tak vroucí, jako když jsme prosili. O co vznešenější je modlitba taková, která se k Bohu obrací proto, aby ho chválila, aby ho oslavovala a vyvyšovala proto, že je takový, jaký je. A my všichni jsme svědky toho, že právě takto, vznešeně, se Jiří Pilát modlil s velkým úsilím i s mnohými dalšími velmi často. Říká se, že v nebi probíhá jedna nekonečná bohoslužba a oslava Boží, která svou krásou nemá obdoby. Teď je na nás, abychom tam pana Jiřího doprovodili.


Do Mnichovic jezdil jako varhaník plných 17 let. Hrál doslova do úplného konce svého života 2. června 2007 se vypravil do Benešova, aby hrál na svatbě. Odtud byl převezen do nemocnice, kde zemřel 7. června. A tak se splnilo jeho slovo: "Až nebudu moci, nechám toho."


P. Tomáš Roule, 16. června 2007

Aktualizováno Čtvrtek, 23 Září 2010 19:44