Farnost Poříčí nad Sázavou

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Odešel muzikant

Email Tisk PDF

Stále se nechce uvěřit zprávě, že dne 7.6. 2007 nás opustil varhaník, dirigent a hlavně dobrý člověk, pan Jiří Pilát. Po této zprávě se mi vyrojily vzpomínky na nespočetná setkání, z nichž to první se událo téměř před půl stoletím v Nymburce při debatě na téma "F.X.Brixi a jeho rodina". Totot setkání iniciovalo můj zájem o barokní hudbu, které jsem zůstal věrný až dodnes.


Bylo to ve "zlatém věku" chrámové hudby v Poříčí nad Sázavou, kdy se zpěváci a instrumentalisté jen stěží vešli na kůr. Bylo to v době, kdy bylo obtížné dostat se ke druhému pultíku prvních či druhých houslí, protože mnohé partesy byly svěřeny profesionálům. Svědčí to nejen o zajímavém repertoáru, ale i o vážnosti, kterou Jiří mezi muzikanty požíval.Nikdo již nespočítá, kolik stovek hudebníků kůr kostela sv. Havla hostil a to i přesto, že při zkouškách byla až neadekvátně danému místu uplatňována svrchovaná moc dirigenta, který se vždy poctivě snažil vyrazit z nás vše, co bylo možné, aby výsledek byl co nejlepší.


Bylo by nespravedlivé, kdybych nevzpomněl výroků typu: "Co to tam hraješ? Dyť je tam fis, ty ten křížek nevidíš?" anebo "Je tam přece tercie, to je tá - tá, ty to neslyšíš, že tam ta kvarta nepatří?" Slabší povahy měly blízko ke zhroucení, ale účel světil prostředky a při mši většinou fis i tercie byly aplikovány na správných místech. Ono s tím viděním to bylo občas svízelné, protože Jiří šetřil čas všude, kde mohl. Pamětníci si jistě vzpomenou na "psací nádobíčko", které používal, když přepisoval půjčené partesy ve vlaku cestou do práce v Týnci nad Sázavou. To ten křížek či odrážka mohly snadno "zaniknout v šumu". Obdivuhodné je to, že partesy byly v pořádku, chyby bývaly na naší straně.


O obětavosti našeho přítele nejlépe svědčí časový rozpis mší, který každou neděli naplnil, a to i v dobách, kdy vlakové a jiné spojení bylo řídké a mnoho cest poctivě odšlapal "po svých" bez ohledu na počasí či roční dobu, stejně jako jeho sourozenci. Na druhou stranu musím říct, že cesta s instrumentem na půlnoční mši o Vánocích pěšky nebo trabantem za mrazu a náledí měla nepopsatelné kouzlo, kterému neporozumí nikdo, kdo to sám neprožil.


Jeho muzikantský um byl znám široko daleko. Namátkou vzpomínám na koncerty v Benešově, na mše v Horních Krůtech nebo Louňovicích pod Blaníkem, na cestu do Hojné Vody v jižních Čechách a na mnohé další příležitosti. Budiž mu za to dík, protože málokterý kulturní činitel nebo celebrita udělal pro kulturní povznesení svého nejbližšího i vzdáleného okolí tolik, co Jiří. Maně se nabízí srovnání s hrdiny "Zapadlých vlastenců" a dalších postav naší národní historie. Rozdal tisícům lidí krásu báječné muziky, protože je oslovoval srozumitelným způsobem, který působil přímo na srdce a povznášel myšlenky. Podílel se na obnovování děl téměř zapomenutých komponistů, takže ze tmy staletí nechal vystoupit osobnosti z dob, kdy platilo "Co Čech, to muzikant".


To všechno se v minulých dnech stalo nenávratnou historií. Teď nezbývá než si uvědomit, že po každém člověku, který odejde, zůstává mezera a je naší povinností snažit se dle individuálních možností tuto mezeru zaplnit a rozvíjet všechno pozitivní, co bylo vykonáno.


Věřím, že Jiří teď stojí a zvedá ruku před fantastickým chórem našich přátel a kamarádů, kteří ho přišli uvítata před Boží trůn, aby pokračoval v tom, co dělal zde. Totiž, aby dirigoval věčně trvající muziku ke cti a chvále Boží.


Jiří, prosím, připrav partesy i pro nás.


V Ondřejově 16.6. 2007, Josef Zicha

Aktualizováno Pondělí, 07 Září 2020 14:57