VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI
Kdo byl JUDr. František Nosek?
Muž, který učinil Boží zákon zákonem svého srdce.
František Nosek se narodil 26. dubna 1886 v Chrudimi a zemřel 17. dubna 1935. Připomněli jsme si tedy v dubnu obě tyto události.
Jeho tatínek byl finanční úředník, který často měnil služební místa, a proto se Noskovi často stěhovali, což neprospívalo Františkovu zdraví. Když mu bylo 10 let, jeho tatínek zemřel a maminka se vrátila zpět do Chrudimi, kde František vystudoval gymnázium. V únoru 1910 byl na Právnické fakultě Univerzity Karlovy promován na doktora právních a státních věd. V roce 1912 se s maminkou přestěhovali do Poříčí nad Sázavou. Po její smrti v roce 1916 strávil rok studiem na univerzitách ve Vídni a Wurzburgu. Po návratu se v srpnu 1917 oženil s Annou Kubešovou. Svatební obřad se konal v kostele sv. Havla.
Už jako mladý rád pomáhal potřebným - stál u zrodu tzv. Studentského sociálního fondu. Byl hluboce věřící křesťan, člen III. řádu sv. Františka. Smyslem jeho života bylo pomáhat chudým. Sám žil ve velmi skromných podmínkách, bydlel se svojí rodinou v pronajatém dvoupokojovém bytě. Rozsah jeho činnosti byl opravdu široký. Dával přednášky, pořádal kurzy, podporoval různé charitativní projekty a inicioval výstavbu a opravy kostelů.
Těžiště jeho práce však spočívalo v politické činnosti. Byl členem Československé strany lidové a již na I. sjezdu v roce 1919 se stal jejím místopředsedou. Od ledna 1920 působil jako poslanec a v letech 1925 - 1926 byl ministrem vnitra, v letech 1926 - 1929 ministrem pošt a telegrafů. Vždy se snažil prosazovat v politice československé vlády slušnost a morálku (co bychom dnes dali za takového politika, že?).
Jeho krátký, ale plodný život ukončila v roce 1935 obyčejná chřipka. Je pochován na zdejším hřbitově. Při příležitosti výročí jeho smrti se konají poutě k jeho hrobu. V minulých letech se jich zúčastnilo mnoho významných osobností našeho církevního a politického života.
Letos jsme se sešli v sobotu 21. dubna v 15:45 při slavnostní mši svaté. Kněz, který měl homilii, vzpomínal na Noskovu osobu a jeho působení v politickém životě. Zdůraznil, že František Nosek se zavázal jednat vždy pravdivě a poctivě, což může být výzvou a příkladem pro každého z nás. A nemusí jít zrovna o působení v politickém světě.
Mše svaté se zúčastnili zástupci františkánského řádu, farníci, hosté z rodné Chrudimi a množství poutníků, kteří připutovali i z velké dálky. Ministr sekulárního řádu sv. Františka oznámil úmysl osadit v Praze pamětní desku JUDr. Noskovi. Přátelé doktora Noska usilují o jeho blahořečení. Vzpomněli jsme také na patera Pilíka, který byl Noskovým ctitelem a pořádal exercicie pro křesťanské politiky, kde uváděl jeho život jako příklad pro další lidi působící v politickém životě. Po skončení mše svaté a společné modlitbě u hrobu jsme se ještě chvíli sešli na faře k malému občerstvení. Byl to moc hezký zážitek.
Veterinář zachraňuje kostely a kapličky
9.8. 2004, Česká tisková kancelář
Křížky, kapličky ani kostely na Benešovsku se o svou budoucnost bát nemusí. Mnohé z nich už září novotou. A v seznamu lidí, kteří se o to zasloužili, většinou nechybí jméno bývalého benešovského veterináře Josefa Zemánka. Pro zvěrolékaře ve výslužbě se totiž záchrana církevních památek stala novou náplní života.
"Od roku 1955 jsem byl veterinář a pohyboval se neustále mezi lidmi. Sedět teď a dívat se jen z okna by pro mě bylo strašně zlé. A obzvlášť, když mi zemřela žena. I když bydlím s mladými, něco dělat musím. Pro mě je každá pauza, každá sobota nebo neděle, kdy nemůžu vytáčet telefon a 'buzerovat' lidi, utrpením," říká vitální muž. Překážkou pro něj viditelně není ani jeho "sedm křížků".
Právě ztráta manželky před pěti lety ho přivedla na myšlenku pustit se do záchrany církevních staveb. Tehdy s ní totiž navštívil románský kostel sv. Petra v Poříčí nad Sázavou. Stavba byla ve špatném stavu a zatékalo do ní. Dva dny na to manželka náhle zemřela. "Říkal jsem si, že musím něco dělat. A táhlo mě to do Poříčí," zavzpomínal. Navštívil proto tamního faráře a spolu se pustili do nesnadné bitvy. "Šel jsem s ním třeba na obecní úřad a říkám mu - pane farář, musíte nechat mluvit mě, vy mlčte," popsal. Na jeho udivený výraz měl jednoduchou odpověď: "Vy nemůžete lhát, já můžu. Já jsem totiž všude tvrdil, že do kostela teče, leje, ne že tam jen kape," směje se. Kostel nakonec dostal novou šindelovou střechu. "Stálo to dost peněz, ale podařilo se je sehnat," dodal.
A pak přišly na řadu kostely ve Vranově, v Soběhrdech a ve Lštění. "Seděli jsme tak jednou se známými v Soběhrdech a oni mi naoko vyčetli, že pořád pro někoho něco sháním a pro ně ne. Vyhecovali mě tak, že do roka byl kostelík opraven," poznamenal.
S láskou ale hovoří zejména o gotickém kostele sv. Klimenta ve Lštění. "Psal o něm už Kosmas.... Tam ale doopravdy už teklo," hájí se. S dalšími nadšenci se pustili do opravy, aniž měli korunu. Opravovalo se na tři etapy, stálo to skoro milion korun, ale podařilo se je sehnat. Dobrých lidí je totiž podle Zemánka ještě pořád dost. "Lidi musí znát toho, kdo ty peníze vybírá. Práce musí být vidět a ani koruna se nemůže použít na něco jiného," prozradil recept.
A pro příklad nemusel daleko. V kasičce u kostela v Lštění se během tří měsíců shromáždilo přes 6.000 korun. Přispěla i řada lidí, kteří jen procházeli kolem po turistické stezce. Nebo na hřbitově v Hradišti-Lštění se dal Zemánek jednou do řeči se dvěma neznámými ženami. Zajímaly se o opravu kostela a z čeho se prý platí. Jedna z nich pak poslala desetitisícový dar.
Pomáhal opravovat také zvonici v Benešově, kapličky v Mariánovicích, u obce Chvojen, u Zbožnice nebo v Podmračí. "Jedna firma třeba chtěla 80.000 korun, druhá to nakonec udělala za 10.000 korun," připomněl, jak důležitý je i výběr dodavatele.
Na opravy přispěly obce, firmy, stát, kraj a hlavně lidé. "Od lidí jsem dostával hodně peněz. Všechny jsem je obešel, protože nerad píšu. Osobní kontakt je strašně důležitý," přidal další recept. Od všech dárců se snažil získat adresy, i když dali třeba jen 50 korun. Potom každému poslal pozvánku na slavnostní ukončení opravy.
Je krásné, že jsou mezi námi lidé, kterým záleží na zachování památek pro budoucí generace a neváhají investovat svůj volný čas do práce pro druhé. Díky.
Odešel muzikant
Stále se nechce uvěřit zprávě, že dne 7.6. 2007 nás opustil varhaník, dirigent a hlavně dobrý člověk, pan Jiří Pilát. Po této zprávě se mi vyrojily vzpomínky na nespočetná setkání, z nichž to první se událo téměř před půl stoletím v Nymburce při debatě na téma "F. X. Brixi a jeho rodina". Toto setkání iniciovalo můj zájem o barokní hudbu, které jsem zůstal věrný až dodnes.
Bylo to ve "zlatém věku" chrámové hudby v Poříčí nad Sázavou, kdy se zpěváci a instrumentalisté jen stěží vešli na kůr. Bylo to v době, kdy bylo obtížné dostat se ke druhému pultíku prvních či druhých houslí, protože mnohé partesy byly svěřeny profesionálům. Svědčí to nejen o zajímavém repertoáru, ale i o vážnosti, kterou Jiří mezi muzikanty požíval. Nikdo již nespočítá, kolik stovek hudebníků kůr kostela sv. Havla hostil, a to i přesto, že při zkouškách byla až neadekvátně danému místu uplatňována svrchovaná moc dirigenta, který se vždy poctivě snažil vyrazit z nás vše, co bylo možné, aby výsledek byl co nejlepší.
Bylo by nespravedlivé, kdybych nevzpomněl výroků typu: "Co to tam hraješ? Dyť je tam fis, ty ten křížek nevidíš?" anebo "Je tam přece tercie, to je tá - tá, ty to neslyšíš, že tam ta kvarta nepatří?" Slabší povahy měly blízko ke zhroucení, ale účel světil prostředky a při mši většinou fis i tercie byly aplikovány na správných místech. Ono s tím viděním to bylo občas svízelné, protože Jiří šetřil čas všude, kde mohl. Pamětníci si jistě vzpomenou na "psací nádobíčko", které používal, když přepisoval půjčené partesy ve vlaku cestou do práce v Týnci nad Sázavou. To ten křížek či odrážka mohly snadno "zaniknout v šumu". Obdivuhodné je to, že partesy byly v pořádku, chyby bývaly na naší straně.
O obětavosti našeho přítele nejlépe svědčí časový rozpis mší, který každou neděli naplnil, a to i v dobách, kdy vlakové a jiné spojení bylo řídké a mnoho cest poctivě odšlapal "po svých" bez ohledu na počasí či roční dobu, stejně jako jeho sourozenci. Na druhou stranu musím říct, že cesta s instrumentem na půlnoční mši o Vánocích pěšky nebo trabantem za mrazu a náledí měla nepopsatelné kouzlo, kterému neporozumí nikdo, kdo to sám neprožil.
Jeho muzikantský um byl znám široko daleko. Namátkou vzpomínám na koncerty v Benešově, na mše v Horních Krůtech nebo Louňovicích pod Blaníkem, na cestu do Hojné Vody v jižních Čechách a na mnohé další příležitosti. Budiž mu za to dík, protože málokterý kulturní činitel nebo celebrita udělal pro kulturní povznesení svého nejbližšího i vzdáleného okolí tolik, co Jiří. Maně se nabízí srovnání s hrdiny "Zapadlých vlastenců" a dalších postav naší národní historie. Rozdal tisícům lidí krásu báječné muziky, protože je oslovoval srozumitelným způsobem, který působil přímo na srdce a povznášel myšlenky. Podílel se na obnovování děl téměř zapomenutých komponistů, takže ze tmy staletí nechal vystoupit osobnosti z dob, kdy platilo "Co Čech, to muzikant".
To všechno se v minulých dnech stalo nenávratnou historií. Teď nezbývá než si uvědomit, že po každém člověku, který odejde, zůstává mezera a je naší povinností snažit se dle individuálních možností tuto mezeru zaplnit a rozvíjet všechno pozitivní, co bylo vykonáno.
Věřím, že Jiří teď stojí a zvedá ruku před fantastickým chórem našich přátel a kamarádů, kteří ho přišli uvítat před Boží trůn, aby pokračoval v tom, co dělal zde. Totiž, aby dirigoval věčně trvající muziku ke cti a chvále Boží.
Jiří, prosím, připrav partesy i pro nás.
V Ondřejově 16.6.2007, Josef Zicha